Horní menu

Fulltextové vyhledávání

Drobečková navigace

Domů > Škola > Školní zpravodaj > Olympijské hry očima žákyně Věry Zemanové

Olympijské hry očima žákyně Věry Zemanové



Datum konání:
16.2.2018

Olympijské hry

 

Konaly se Olympijské hry 2016 v Rio de Janeiru a já věděla, že příští Olympiády se zúčastním. Vycházející slunce osvětlovalo ohromnou sochu Ježíše Krista, který se tyčí nad turistickou oblastí Ria. Dokonalý dojem rušilo jen cvakání fotoaparátů a občasný záblesk. Nikdo nemluvil, všichni jen užasle pozorovali výjev, který všem bral dech. Přestože jsem jela do Ria jen jako divák, můj cíl do budoucna jsem viděla jasněji než kdykoliv předtím.                                                              

S návratem domů a mohutnými oslavami zlaté medaile mého kolegy Lukáše Krpálka, jsem si začala krůček po krůčku plnit svůj sen o olympijské účasti. Tréninky jsou náročné, ale „velké holky nepláčou". Moje sparing partnerka Míša Kulíková mě „hecuje“. Pot mi stéká do očí. Normálně bych cítila, jak mě z toho oči pálí, ale kvůli intenzivní bolesti na stehnech koukám skrz slaný pot bez problému, jako by to byl hojivý balzám. Míša mi visí na zádech. Ještě dvakrát přeběhnout přes žíněnku, lehnout a znova vstát. „Pojď Věruš, to dáš!“ křičí mi do ucha. Nechápu proč ani v nejmenším mě nenapadlo „to nedat“.

Když konečně dobíhám do cíle, shodím ze sebe Míšu, lehnu na zem a zhluboka dýchám. Náhle mě po rameni poplácá ohromná „pracka“ mého trenéra Venci Prokeše. „Dobrá práce Věrko, takže za minutu jdeš znova." Tak to jde dál a dál. Se začátkem olympijské kvalifikace jsou tréninky sice kratší, ale o to intenzivnější.                                                                                            

Grand Slam v Paříži, Sumia Dorjsuren se ve finále klátí pod mým Ouchi Gari a s hlasitým vzdychem dopadá na záda. Grand slam v Baku, stojím na nejvyšším stupínku a podávám si ruku s Chuanem Karlosem Barrkossem, který mi předává zlatou medaili.

Pochoduji po obvodu obřího stadionu, mávám českou vlaječkou a slyším hlasatele, jak představuje na olympijském stadionu českou výpravu. Nastupuji na žíněnku, koukám přes žíněnku na svoji soupeřku. „Tokio, tak jsem tady. Ukaž, co umíš." Ruce se mi chvějí, jsem natěšená jako nikdy. Najednou ticho, koukám do nově vymalovaného stropu mého pokoje. NE! Byl to jen sen, ale jednou...

 

Autor: Věra Zemanová, ZA 4. A (upraveno dle PČP)